Přesčasy aneb o porušování zákona v českých nemocnicích.

neděle 4. listopad 2007 23:48

      Když jsem svým současným britským kolegům vyprávěl, jak hodně se v řadě českých nemocnic slouží, uvedl jsem je do rozpaků. Pro ně z toho vyplývaly jediné dva možné závěry – buď jim nemluvím pravdu (to se však v Anglii nesluší), nebo se v České republice nedodržuje zákon (pak je ale divné, proč takový stát přijali do Evropské unie). A protože obě z těchto vysvětlení byla pro Brity obtížně pochopitelná, prostě odmítli mé vyprávění akceptovat. Před několika dny jsem se jim zmínil, že ministerstvo zdravotnictví České republiky prosazuje pro zdravotníky šestidenní pracovní týden. To se už jen zdvořile usmívali. Pochopili, že nemůže jít o nic jiného, než o nevydařený vtip na úkor už tak zkoušených lékařů a sester. Já jsem se neusmíval. Věděl jsem, že o vtip nejde.

      Množství přesčasů, které v České republice velká část lékařů a sester musí odpracovat, překračuje limity, které stanovuje zákoník práce. Jinými slovy - v mnoha českých nemocnicích dochází k porušování zákona. Nedodržují se roční limity přesčasové práce (maximálně 416 hodin ročně) ani struktura intervalů práce a nutného odpočinku mezi směnami (minimálně 8 hodin nepřetržitého odpočinku). Je veřejným tajemstvím, že výkazy práce se na mnoha pracovištích falšují. Odpracované hodiny se buď vůbec nezapočítávají, nebo se různě „přepočítávají“, nebo se zahrnují do jiné „paralelní“ dohody o pracovní činnosti a podobně. Na některých odděleních lékaři již řadu let své výkazy práce neviděli. Způsobů, jak se podvádí a obchází zákon, je velké množství. Výsledek je jediný, lékaři a sestry pracují na mnoha odděleních mimo rámec zákona, administrativně se ale vše upravuje tak, aby to nevyšlo najevo.  

       Je nesmyslné obviňovat z tohoto stavu nový zákoník práce platný od letošního roku. Nedodržovaly se totiž ani limity stanovené tím „starým“ zákoníkem. Navíc, co se přesčasů a rozvržení pracovní doby týče, nový zákoník sladil české zákony s již řadou let platnými evropskými normami stanovenými Working Time Directive of the European Union. Česká republika měla na zavedení těchto norem několikaletou výjimku, která vypršela právě koncem roku 2006. Takže jakékoli vymlouvání na zákoník je demagogie a snahy o odsunutí jeho platnosti projevem neschopnosti politiků tuto situaci řešit. 

      Když byla zmíněná evropská direktiva schválena, vyvolalo to samozřejmě velké pozdvižení i ve Velké Británii. Na respektování normy chyběly peníze, lékaři i sestry. Jestliže však už nějaký zákon existuje, je tu od toho, aby se respektoval. Nikdo nepřemýšlí, jak - byť i „nepohodlný“ - zákon obejít, ale jak ho dodržet. Postupnými kroky zde proto během dvou let upravovali systém tak, že když nastal den „D“ a direktiva začala platit, nestalo se vůbec nic, protože celý systém již byl v tu dobu přeladěn a fungoval podle nových pravidel. 

       „Jakékoli pokusy o práci nad zákonem stanovené limity odpracovaných hodin jsou porušením zákona a budou postihovány jako kriminální čin“. Science fiction? Nikoliv. Citace z oběžníku vedení naší britské nemocnice. To když se někteří mladí kolegové z vlastního zájmu pokoušeli pracovat více, než kolik jim zákon umožňuje. Reakce nemocnice je pochopitelná – chrání sebe, své zaměstnance i pacienty. Tak je to tedy v Británii. 

     A jak je to v Česku? Na konci roku 2006 si mnoho odpovědných lidí s hrůzou uvědomilo, že rok 2007 skutečně začne. Nastává očekávaná panika – kdo zajistí provoz v českých nemocnicích? Spásný nápad - zkusíme hezky po česku platnost zákoníku odložit. A bude klid. Aspoň na rok. Tohle tedy nakonec těsně nevyšlo. Co teď? Spásný nápad č.2 – ministr zdravotnictví zve lékaře z Rumunska a Bulharska. Kéž by prý přišli aspoň na druhé pololetí, to už čeští lékaři nebudou moct odpracovat ani hodinu navíc. Prima nápad. Máme konec roku. Bulhaři ani Rumuni nikde. Naopak odcházejí Češi. Nemocnice v Česku pracují dál. No, a pak na nás choďte s nějakým zákonem. Nedodržoval se dříve, stačí ho prostě obcházet i nadále. A je to. A že se jedná o faktické vykořisťování lékařů a sester? Co na tom. Skřípají zuby už hodně dlouho, už jsme si na to skřípání zvykli, tak ať skřípají dál. Ještě jim to nevolnictví zpříjemníme šestidenním pracovním týdnem. Dobrý ne? A pak že v Česku nevíme, jak na to. 

      Na závěr je užitečné si k situaci přesčasů v České republice shrnout několik skutečností. 

      Za prvé. Je velmi zajímavé, že dochází k porušování zákona, a to dlouhodobě a ve velkém měřítku, a tento stav je společností tolerován. Může být toto známkou vyspělé společnosti? Co na to veřejnost, co na to politici, co na to ombudsman, co na to orgány činné v trestním řízení? 

      Za druhé. Velké množství přesčasových hodin je spolu s podhodnocením práce jedním z hlavních důvodů odchodu českých zdravotníků do zahraničí. 

      Za třetí. Lékař, který je přepracovaný a neodpočatý představuje riziko pro pacienta (o tom si povíme příště).  

      Za čtvrté. Je zřejmé, že lékařů je v Česku nedostatek. Tento nedostatek se neprojevuje jen díky nedodržování zákoníku. Kdyby se v Česku začal dodržovat zákon – zdravotnictví zkolabuje. Proč se česká veřejnost neptá, kdo je za tuto situaci zodpovědný? 

      Teď mě napadá, neběhá vám mráz po zádech z toho podmiňovacího způsobu? Zkuste si tu větu přečíst ještě jednou: „Kdyby se v Česku začal dodržovat zákon...“

Vladislav Rogozov

Vladislav Rogozov

Vladislav Rogozov

Zveřejněné informace nereprezentují oficiální názory nebo postupy Fakultní nemocnice v Sheffieldu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora